Ferata (nebo taky Klettersteig, Eisenweg) – natažené ocelové lano mezi navrtanými oky ve skále, do kterého se speciálními karabinami “zaklapnete” a můžete “lézt”. Není tajemstvím, že feraty jsou pro opravdové lezce Karlovým mostem a jejich uživatelé japonští turisté s foťáčky. Proto i to “lézt” v praxi vypadá tak, že lezete po laně či navrtaných chytech místo po skále. Pro opravdové lezce žádný zážitek, jsou pro ně nudné, “připravené”, tudíž málo objevné. Je na místě přijmout fakt, že ferata je lezecká úchylnost pro zprostředkování zážitku těm méně nadaným, nástroj pro relaxování v horách než pro poznávání niterných stránek sebe a přírody. Na rovinu, kde průvodce mluví o mimořádně těžké feratě, tam defacto začíná klasické lezení s lanem (co do obtížnosti). Pokud odhlédneme od klasického lezení, pak jsou feraty jedním ze způsobů vysokohorské turistiky. I když čas od času lezu i normálně, feraty mám prostě rád. Není ale pravidlem, že ferata nutně musí být pohodovou horskou procházkou. Jsou takové, které umí pořádně zatopit. Jak psychicky, tak fyzicky. Nesuplují klasické lezení, ani nejsou připraveny jako zajištění pro horskou túru, ale jako svébytný druh lezení sám o sobě.
Feraty mají dvojí historii, jednak vznikly pro zábavu (a to už před více než sto lety – cesta na Dachstein, která feratu připomínala a také první skutečně ocelová na Marmoladu ze začátku minulého století, která je jen o pár let starší než můj moravský děda) a druhak se významně podílely na Horské válce (známé jako Gebirgskrieg) v 1. sv. v., kde o území bojovala Itálie s Rakouskem-Uherskem a klíčovou otázkou bylo zásobování posádek v mimořádně členitých horských terénech. A zůstaly po nich skutečně krásné cesty – např. oblast Tofana di Dentro v Dolomitech (s pověstí nejnapínavějších ferat vůbec), kterou jsme vloni navštívili a prakticky žádnou cestu jsme z mnoha důvodů nedokončili.
Ferata obnáší jedno skryté nebezpečí. Tím je pádový faktor (PF) měřený jako podíl délky, na které “visíte”, a délky pádu. V klasickém lezení s lanem to může být tak, že když se např. utrhnete na kruhem, pak se proletíte dvojnásobek délky nataženého lana od kruhu => 2. Cokoliv nad číslo 2 začíná být smrtelně nebezpečné a při feratovém lezení je PF velmi často větší než 2, protože kruhy pro ocelové lano mohou mít rozestupy několik metrů, zatímco váš postroj má délku kolem jednoho metru. To se řeší vložením absorbéru mezi karabiny a sedák (sešitý pásek, který se rozpáře nebo speciální smyčka s takovým ocelovým výliskem, do kterého se lano postupně zařízne). Takže spíše než smrt hrozí pomlácení nebo při bouřce, každý si domyslí, že z feraty se stává dlouhý hromosvod.
Při pořízení vybavení je třeba myslet ještě na prsák, helmu, nějaké pracovní rukavice (z lana občas čouhají ostré svazky drátů) a pevné boty (stačí pohorky).
Narážím na různé stupnice, osobně se mi líbí A až E, s tím, že D a E jsou brány jako těžké až extrémní, jsou poměrně vzácné. Každý tuší, že známkování obtížnosti je velmi individuální a nepřesné. Přesto má skrytou výhodu, odfiltruje ty, kteří se spokojí s tím, že např. “lezu maximálně” C a tím regulují provoz na feratách. Bohužel, to je patrně největší nevýhoda tohoto sportu, přelézat přes druhé a naopak.
V dalších zápiscích ukážu i něco z praxe.
