Daniel Šťastný zápisník

To mi vždycky připomenou až klasické letní práce. Třeba tyto: natahování drátu pro elektrický ohradník. Na velké louky se většinou používá klasický tažený drát o malém průměru. Vede se po izolátorech a bohatě stačí jen jedna linka. Klasickým problémem je jen lesní zvěř (která drát často při migrování poruší - než si zvykne), “turisté” (někdy ho klidně rozstřihnou) nebo zloději (občas není problém, když zmizí stovky metrů drátu). Drát musí být dostatečně napnutý a zároveň bez velkých ohybů (které když proreznou, hůře vedou el. proud a časem prasknou). Typická role má 800 metrů a nejvíce práce dá odmotání dostatečně dlouhého drátu, se kterým je možné zatočit, aby se nekroutil.

Je zajímavé, že za totality se používaly tři linky ostnatého drátu. Takový plot byl sice nepropustný, ale velmi nákladný (na což se možná tolik nehledělo). Krom toho, že hyzdil krajinu, tak byl i nebezpečím pro divokou zvěř. Dnes se takové ploty likvidují, což je práce číslo dvě. Je to docela rabiárna. Prohnutý ostnáč je mnohdy obalený trávou a keříky, takže se hodně špatně vytrhává. Potom je potřeba udělat klubka o průměru zhruba metr a připravit na odvoz. Takových ohrad jsou desítky kilometrů a je to stále nenápadná památka na bývalé velkochovy.

Další rabiárnou je třídění krav. Krávy, které jsou zvyklé na volný pohyb na pastvě, jsou při nahánění do úzkých uliček v kovových ohradách (navíc v kravíně) jak šílené. Čas od času je ale takový proces nevyhnutelný (typicky očkování, nasazování štítků nebo převoz určitých kusů jinam). Největším úskalím jsou malá telata, kterým v takovém zběsilém houfu hrozí ušlapání (je třeba vždy po chvíli nechat státo uklidnit). Dále pak ohrady. Musí být velmi bytelné a vysoké, neboť dospělá kráva dokáže přeskočit i metr a půl vysokou zábranu či ji bude zkoušet v běhu prorazit. Jsou to chvíle, kdy je koordinace lidí dost problematická (špatně se slyší přes řev krav navzájem a mají málo času na rozhodování) a úrazy jsou většinou dost ošklivé (alespoň z všeobecného vyprávění). Po konci však následuje ohromná úleva a hlad.

Nejpříjemnější prací je nahrnování uschlého sena do řádků pro balíkovač. Je v tom trocha poetiky, jen louka a vy. Za celý den nemusíte nikoho potkat. Nahrnovací stroj není navíc tak mechanicky složitý (drobné opravy se dají řešit rovnou na poli). Problém je spíše zapadnutí v údolních pastvinách.

Prostě taková letní idyla.

McDonald byl jednou-dvakrát za rok noční záchranou při vyhládnutí, kdy je vše okolo již zavřeno. Jenže to jídlo je za poslední roky čím dál horší, takže funkce noční záchrany postupně skončila. Tak byla naposledy akutní noční chuť na kafe. McDonald jsem nevzdal, ale omyl. Kafe páchlo po kartonu, chutnalo jako hrušková voda.. a skončilo dobrovolně v trávě.

Vlastně není nic horšího, když se nepovede kafe a chybí v něm mléko.

Maturita! A má sestra Jíťa prožívá zhruba to, co já před třemi lety. Má svaťák, učí se a zoufá nad jejím smyslem. Už tři roky mi stále vrtá hlavou, o čem ta maturita, coby zkouška 4 krát patnáct minut po čtyřech letech, je. Patnáct minut je strašně málo na probrání jednoho předmětu a zároveň hodně na to, když si prostě blbě vytáhnete.

Takové nic nic a pak bum papír na celý život, podle kterého si vás budou moci zařadit (pokud si neobstaráte papír nad tím či budete chtít pracovat mimo např. sféru státní správy). Co je na tom nejsmutnější je všem přisouzený předmět literatura. Správně by se asi měl nazývat Akumulace přehledových seznamů literárních děl, autorů a směrů či v lepším případě Trénink paměti s literárním přídechem.. Většina maturantů si totiž odnáší jen přihlouplý pocit, jak se to museli nadrtit a rychle zapomenout. A k čemu předmět opravdu často nevedl je nějaký vztah ke čtení a dost možná zjištění, že existují díla, která nevznikla pro kratochvíli autora, ale jsou třeba dobrým zdrojem k řešení mezilidských problémů (hezky zavádějící tvrzení, že?) atd. Jednou si nějaký psycholog stěžoval, že naše generace málo čte a proto se často utápí v banálních problémech, které život přináší.

Naučit se ty autory a charakteristiky jejich děl je prostě dobře měřitelné.

Kdysi jsem si myslel, že především škola (myslím hlavně ZŠ a SŠ) by měla být instituce, která by měla být zdrojem motivace nebo dokonce lásky k vědění. Bez ohledu na současný stav - opravdu by to tak mělo být? Jsou odkazy na špatné učitele ve škole opravdu na místě nebo je to jen výmluva na vlastní lenost a neschopnost překonávat problémy?

Zajímavý pohled z druhé strany (doplněno - viz celá přednáška Karla Vachka O rozdvojení mysli):

Když zbavíte katedry Filmové fakulty AMU bývalých agentů StB, různých vlezdoprdelistů, neumětelů a nomenklaturních kádrů všech režimů co Čechům v poslední době vládly (někteří z nich řádí a budou řádit i na věčnosti), neumožníte studentům, aby si je dobře prohlédli; nejsou pak připraveni na setkání s nimi v praktickém životě. Ale můžete i chtít, aby připraveni nebyli, a nebude to špatně. Ty slabší povahy, tíhnoucí ke kýči (nehledající tvorbu ve světle), ty slabší povahy, hledající moc, slávu a peníze, jim v obou případech (s nimi, nebo bez nich) podlehnou!

Jsou špatní učitelé naší šancí? Možná ano… Jenže takhle může k věci přistupovat dospělý - hotový - člověk. Ač ta teorie zní povzbudivě, školákovi ten rozum prostě chybí. A buzerovaný školák (pamatujete na násobilku načas, učení se mocnic zpaměti, ale opravdová chuť motivovat pouze coby luxusní výstřelek) je naopak na nejlepší cestě zadělat si na blok či komplex, který odstraňuje - v lepším případě - na střední škole nebo ještě první roky na vejšce. Ale to je na jiný příspěvek a hodně jsem to zjednodušil.

Maturita je jednou z nejdivnějších zkoušek, už asi sto let. Ale když dobře dopadne, vzpomíná se na ní hezky. Mj. Aničky precizně vypracované otázky z literatury roznesly se Hradcem a uklidňují vystresované maturanty, tak jako tenkrát nás.

David: Když jsem byl na matfyzu, tak jsme se s kolegy posmívali studentům z VŠE. Chtěl jsem dělat finanční matematiku. Matematika byla v pohodě, ale vyhodili mě kvůli programování. Šel jsem na VŠE a tam se teď smějeme matfyzákům… No jo… tomu se říká morální flexibilita.

Politických vězňů v Praze. Na začátku, kde se kříží s Opletalkou, mají výborný Kebab. Asi nejlepší, na který jsem zatím narazil. Za 75 korun. O kousek níž sídlí KSČM. Konkrétně s adresou Politických vězňů 9 (člověk hned neví, jestli to není naschvál). A zatímco mi kebab ubývá v ruce (protože ho rád jím za chůze), nahlédnu do průjezdu č.p. 9. “Chcete být informováni objektivně?” hlásá plenta s titulkem Haló noviny. Jsou tam k dostání zdarma. Čtu úvodník pana Filipa. Mluví o radaru a srovnává současnou situaci plánovaného pobytu cizí armády v naší zemi s Mnichovem. Dlouhé období po druhé světové válce se ze srovnání vytratilo. Odkládám noviny zpět do přihrádky. Ve vedlejším průjezdu pro změnu sídlí CERGE s výbornou knihovnou nejen ekonomické literatury (mj. zaregistrovat se může kdokoliv). Na křižovatce s Jindřišskou je už po kebabu.

Týden po tomto článku vyšel v MF Dnes rozhovor, kde se Kulínský zmínil o stejném problému, který popisuji:

Minulý týden byl u vás zase článek, který vyzníval tak, že Bambini v podstatě končí. To jsou tendenční věci. V tom byly ty články, alespoň pro mne, poněkud zvláštní.

Ukončili jsme její činnost (škola sborového zpěvu), protože logicky - když nejsou děti, tak se špatně dělá škola. Jistě, nepřicházelo tam dostatečné množství dětí kvůli mé kauze, ale na druhou stranu si myslím, že celkový zájem dětí o sborový zpěv upadá v celé zemi. Děti mají prostě jiné zájmy, sedí u počítačů a mají mnohem menší chuť zpívat než dřív. I to je jeden z důvodů ukončení činnosti naší školy

Dnes vyšel na titulní straně MF Dnes článek s nadpisem Do Bambini se už nikdo nehlásí. První odstavec zmíní, že sbor přežil kauzu a je stále žádaný, ale že to nemusí trvat dlouho (mj. není však jasné, kdo všechno o ten sbor má zájem - noví zpěváci, jen posluchači?). Druhý odstavec rozšíří informaci z nadpisu: Nikdo v něm totiž nechce zpívat. Má velké problémy s náborem nových zpěvaček. A třetí odstavec sděluje, že sbor musel zavřít proslulou školu sborového zpěvu, protože se do ní hlásilo málo dětí a navazuje věta: S malým zájmem se pěvecké těleso potýkalo již první rok po zatčení Kulínského.

Jde tedy o malý zájem? O to, že se do sboru nikdo nehlásí? A nebo se sbor rozhodl nové členy nebrat?

Nabízí se, že malý zájem ze strany zpěváků může souviset hlavně s Kulínským. Jenže on určitě není jedinou příčinou. Podívejte se na vývoj počtu narozených dětí v Praze (do grafu jsem dal data od roku 1975 - 2007) - zdroj ČSÚ. Graf zahrnuje obě pohlaví (nenašel jsem pro Prahu jiné údaje). Ale pokud bychom brali poměr 1:1 a fakt, že do sboru nastupovaly členky mezi 5 až 12 rokem, tak datum jejich narození se nachází přímo v propadu. A počet dětí celkově je zhruba o třetinu menší než v osmdesátých letech. Dalším faktorem může být i nižší zájem o sborový zpěv obecně.

Nadpis není v článku jasně podložen. Působí na mě jako bulvární výkřik média, které se ale chce tvářit seriózně.

O tom přímo psát nechci, lépe to vystihl polský novinář Marius Szczygieł v knize Gottland. Je to soubor minipříběhů posbíraných z archivů, vyprávění pamětníků a zkušeností autora, který se živí jako novinář, o událostech dvacátého století v naší zemi.

Jsou to přesně ty příběhy, o kterých starší generace ví hodně, ale moc o nich nemluví (asi jim nepřijdou tak zajímavé, jako nám). Baťa a jeho Zlín, Lída Baarová a Němci, Stalinův pomník, kafkárna, Pražské jaro, Charta 77, Marta Kubišová, Anticharta a další.

Kniha vrcholí smrtí Jaroslavy Moserové (která měla zrovna službu, když přivezli do nemocnice J. Palacha) a upálením Z. Adamce alias Pochodně 2003 u Muzea. Což mi připadalo trochu křečovité, ale to nic nemění na tom, že to je jedna z mála knih, která je také vtipná.

A tak si mohu představovat, jak asi Bohumil Hrabal v sedmnáctce myslíval na sebevraždu a jezdil pod slavným místem Stalinova pomníku, který pro jistotu odstřelili. To nezní zrovna optimisticky, ale nenechte se zmást prvním dojmem.

Poprosil jsem Gosiu, zda by mi napsala pár řádků o jejím studiu na Cambridge (studuje chemické inženýrství). O této škole (a mnoho podobných) kolují různé mýty a představy. Někdy asi zbytečně nafouklé - a to nemusíme chodit daleko. Co si představujete pod pojmy “matfyz”, “jádro”, “medicína” a naopak “ekonomka”, “filda”, “zemědělka”…? Případně celá tato množina versus soukromé školy? Většinou se na ně aplikuje jakési měřítko náročnosti a o zaškatulkování se postarají dlouholeté mýty. Pro mnohé stále živé v podobě jakési “identity”. Ty studuješ tohle, hmm (konečně vím, jak si tě zařadit :-) (je to na samostatný článek, jindy). A teď předávám slovo:

Getting into Cambridge

Cambridge application deadlines are in October the year before planned entry. This means that the whole application process requires a little more planning than usual since it is important to research the courses of study available and also to pick a college that is right for you.

What is a college? The university consists of colleges, which are smaller administration units as well as places were students ’sleep and eat’.

The choice of college is pretty crucial to what your university experience will be like. You might find yourself in an all-girls college (Newnham and New Hall) and perhaps find that you are missing on some of the social life (only perhaps, much depends on you:) or you might find yourself in a college that is so far away from the city centre that cycling there every day leaves you with thighs of steel at the end of the year (Girton). That would happen only if you make an unwise choice though. If you choose wisely, you will end up in a grand old college, with beautiful architecture, in the city centre and with the only downside being zillions of tourists in the summer term. By a wise choice here, I mean a choice of e.g. Trinity College. Yes, I am a Trinitarian myself and, yes, every student develops great sense of college pride, no matter which college they belong to.

Now that one has chosen the college, the subject and has completed the application form, one should wait for an interview invitation to arrive. Around 90% of Cambridge applicants are invited to an interview.

Interviews… there are lots of myths surrounding Cambridge and Oxford interviews, few of them true. There are stories of people being asked to ‘tell me about a banana’ and ‘impress me’ to which the stressed interviewee was said to respond by setting the interviewer’s newspaper on fire. All I can say is that I myself haven’t been confronted with any very unusual questions. It is quite common to have two interviews, one of them focussing on your subject and the other one slightly more broad, perhaps putting your academic interests into wider context. Interviews do require preparation but are not as formidable as people would have you believe.

…to be continued.

Jsme ve vlaku seděli v kupé s milým Čečencem. Chlapík ve středním věku. Učitel na základní škole a otec dvou malých dětí. Uměl jenom rusky. Musel jsem vytáhnout základní obraty chatrných znalostí po semestru ruštiny. Ukazoval mi fotky rodiny, manželky, domova.. Mířil do Berlína na zbytek víkendu, prohlédnout si město - předtím byl ve Varšavě na nějaké konferenci. Evidentně si chtěl povídat.

Pomalu jsme se dostali i k islámu a to mě zaujalo: kdyby jeho žena přišla s tím, že s ním nechce dál žít, asi by se rozvedli. Nic by se nestalo. Dostala by svoji část majetku a ještě by ji býv. manžel podporoval. Kdyby mu ale byla nevěrná, tak ji ubije. Znělo to hodně radikálně, ale došlo mi, že hned to odsoudit prostě nejde. I když, z pohledu Evropana, to je naprosto zvrácená představa.

Narážím na poměrně aktuální otázku, ale závěr nechávám otevřený.

Dostal jsem veřejnou odpověď na oblíbeném blogu deutschlernen-blog.de: Leserfrage - “Deutschsprachige Presse”